Custom Trip III.
Cesta: Brno - Pasohlávky - Hevlín - Mistelbach - Wien
Délka trasy: 170km
Už při příjezdu z prvního tripu jsme uvažovali o zdolání hranic naší země a pokračování dále na jih. Nabití energií a dobrým pocitem z toho, že nás i druhá výprava směrem na Brno neomrzela, tak dala za vznik pokračování, které bylo naplánováno na 12. - 14. 8. 2011. Co vše si s sebou vzít a na co se nejspíše připravit tak nebylo příliš složité a posilněni v sestavě 6 kousků oproti minulým výletům, začala naše další etapa.
Bylo prima, že s náma vyrazil jako doprovod náš v podstatě první grafik a kamarád Yvans. Aby se necítil jako lokál z jihomoravské metropole sám, vzal i kamaráda Robina a z Přerova za námi dojel i rasta boy výpravy David. Nesmíme opomenout i na snowboarďáka Ondru, který i když tak daleko nikdy na prkně nejel, nebál se vyzkoušet jaké to je. Prvních několik desítek odrazů směrem za Brno jsme si tak užili perfektně. Radost z toho, že nejedeme sami nás naplňovala a až na pár klaksonů v zádech, rušné silnice za Brnem jsme mířili pomalu a jistě k přehradě Nové Mlýny. Ta nás za prima počasí pohostila studenou vodou (třeba podotknout, že těžce zelenou) a stala se i místem rozloučení s Brněnskými posilami. Cesta ve čtyřech tak mířila na Jižní Moravu a zažili jsme zde věci jako stavění májky a zpěv místních slíčných děvčat na vesnické oslavě. Všude tradice a fólklor ještě nevymřely!
Už byl pomalu pátek podvečer, ale my nabiti zvláštní energií pokračovali dále a dále, až skoro do setmění. Díky tomu jsme se dostali na rodinný statek v Novém Přerově, kde nás pohostili domácím kozím sýrem a čerstvým moštem. No není to nádherný závěr dne? Cestou ze statku za hledáním prvního "venkovního" campu jsme se rozhodli pokračovat ještě kousek dále v cestě. Z toho kousku se stalo dalších 10 kilometrů a my zničeni z 70 uražených kilometrů zkrátka lehli do slámy a spali:-)
Ranní koupel v rybníce nás pěkně probudila a v místní Jednotě dokonce uvařili vodu na čaj, co víc si pro sobotní ráno přát? Nezbývalo než se pořádně rozjet a mířit na Hevlín, což je poslední město na českém území před hranicemi. Vidět nápis Republik Österreich byl docela mazec: "Ty jo, my už jsme fakt dojeli až na hranice?". První odrazy na rakouském území šly naprosto hladce, kupodivu stejně jako u nás:-)
Cesta vedla na Mistelbach, což je jedno z větších Rakouských měst za hranicemi a kam jsme během několika hodin úspěšně dorazili. Světe div se, ale pořád nám počasí vycházelo vstříc: chládek a sluníčko. Po cestě jsme si dali i několik pěkných downhillů, kde jeden z nich skončil docela nehezky. Naštěstí se nic vážného nestalo ale poučeni jsme pořádně: každý prudčí kopec si nejdříve projít, nejezdit s batohem plným věcí, utáhnout si trochu trucky a vždy mít nasazenou helmu!
Po celodenním putování vstříc Rakouskem jsme se konečně dostali k větrným elektrárnám, kde jsme se rozhodli najít si azyl. Ten nám za krásného počasí a zapadajícího slunce poskytli válce sena, sloužící jako dokonalá izolace od chladu a také jako skvělé kulaté lůžko. Byla to krásná odměna za celodenní výkon: západ slunce, ůnava, víno a zkrátka relax. 30km před Vídní.
Nedělní ráno nás probudilo do azura, o kterém jsme věděli, že nebude úplně dobrým kamarádem na cestě po polích bez stromů. Taky jsme si domů přivezli velmi "sexy" opálení alá popruhy batohu. Aspoň důvod pro pobavení kamarádů u vody :) Vídeň se přibližovala mílovými kroky a už jsme pomalu viděli první výškové budovy. Nekonečné roviny polem na konec už jsme zvládali s pocitem, že nás čeká jen pár kroků od vysněného cíle. Závěrečný downhill až do města byl skvělou tečkou za výletem a slovy Ondry: "Já nechápu, že jsem to fakt ujel" jsme si konečně mohli jít užít oběd od místních Turků.
Co říci na závěr? Asi fakt, že nikoho z nás na druhý den po výletě ani nebolely nohy a další cestu směrem do Maďarské metropole se snad ještě letos podaří uskutečnit. Howgh!
